Ina Píšová z Katedry české literatury se rozpovídala o tom, jak se poprala se sociálním kontaktem během „lockdownu“.
„Během pandemie se mi mnohokrát stalo, že jsem učila s dvouletým batoletem na klíně. V lepším případě mávalo na studenty, v horším šťouchalo prstíčky do obrazovky a kňouralo. Postupně jsem se ale naučila si tyhle polní podmínky nevyčítat. Dalo mi to možnost svým studentům ukázat: I tohle jsem já a s nastávající situací se peru úplně stejně jako vy.
V době nejtvrdšího lockdownu pro mě byly semináře mnohdy jediným „skutečným“ kontaktem s lidmi tam venku. O to víc mě těšilo, když mi do hodin přicházeli nakouknout i rodinní příslušníci nebo kamarádi mých studentů. V době uzavírání světa se tak moje výuka paradoxně otevřela víc než kdy dřív. Kdykoliv to šlo, zůstávala jsem se studenty i po skončení semináře, pokračovali jsme v diskuzi a sdíleli, jak pandemie změnila naše životy a s čím teď nejvíc bojujeme. Je to paradoxní, ale mnohdy jsme si byli mnohem blíž než dřív. Vlastně jsme tak blíž i původní ideji univerzity jako určité cesty, po jedné jejíž části jdou učitel a student spolu.“
Originální příspěvek na Facebooku naleznete zde.
Fotograf: Viola Řeřábková
