Rok války na Ukrajině očima akademiků
24. 2. 2022 si budeme už všichni pamatovat jako den, kdy jsme pochopili, které hodnoty jsou pro nás důležité a které ještě důležitější. Připomínáme si rok od vpádu ruských vojsk na území Ukrajiny. Od té doby svět přišel o více než 40 000 lidských životů, které mohli změnit svět, nespočet lidí ztratilo svůj domov a tisíce z nás se ocitlo v životních krizích. Únorové události minulého roku změnily životy nejen na Ukrajině, ale i u nás.
Někteří z našich akademiků se s námi podělili o to, jak vzpomínají na den ruské invaze na UA a co nám to jako společnosti přineslo.
Pamatujete si to ráno, kdy invaze začala? Jak jste se cítil?
„Pochopil jsem, jak se cítili moji rodiče při invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V tu chvíli si člověk říká, že je zřejmě možné úplně všechno a že toto „všechno“ může ještě pokračovat. V čase i prostoru. A je to opravdu tak.“
prof. Michal Nedělka, děkan fakulty
„Na rozdíl od 11. září si nevybavuji přesně ten okamžik, kdy jsem se poprvé o ruské invazi dozvěděl. Ve vzpomínkách se mi slévají první dny od zahájení války do okamžiku, než bylo jasné, že plán na okamžitou likvidaci Ukrajiny selhal a tato svobodná země bude schopná se bránit. Mé pocity z počátku invaze vystihuje okamžik, kdy jsem šel po Praze, slyšel ruštinu a uvědomil si, že se mi nespojuje s jazykem Dostojevského, Tolstého či Puškina, ale vnímám ji jako jazyk barbarských okupantů, kteří nerespektují právo a vraždí v cizí zemi. A přišlo mi to škoda, protože jsem si uvědomil, že válka nezabíjí jen lidi a neničí majetky, ale že jsem dovolil, aby ničila i mou duši.“
doc. Antonín Jančařík, proděkan pro vědu a výzkum
„Nepamatuji si přesně to ráno, ale nemůžu zapomenout ten pocit – pocit, který jsme měli snad téměř všichni a který, bohužel, trvá dosud. Tu specifickou a intenzivní kombinaci hluboké lítosti, zoufalství a naštvání. Lítosti nad zbytečně zmařenými životy a zbytečně zničenou zemí. Zoufalství nad lidským druhem, který – jak vidíme na straně ruských agresorů – je schopen chovat se daleko hůře, než jakékoli jiné zvíře. A naštvání nad globálním uspořádáním, ve kterém sice dokážeme pomoci napadenému, aby se bránil (a zaplať pánbůh za to), ale nemůžeme úplně zastavit agresora. Skutečnost, že musíme už rok sledovat agresora, jak šikanuje svou oběť, a víme, že nemůžeme další šikaně zcela zabránit, mi připadá obzvlášť temná.“
doc. Zbyněk Němec, katedra speciální pedagogiky
„Když se v mysli vracím ke dni, kdy invaze začala, tak se přiznám, že si téměř vůbec nevybavuji jeho průběh. Kontury uvedeného dne u mě ustoupily za pocity smutku, zděšení a nejistoty, které přetekly do dalších dnů.“
Mgr. Zbyněk Zicha, katedra občanské výchovy a filozofie
Co jsme se podle vás za ten rok jako společnost naučili?
„Naučili jsme se pomáhat. A snad i vidět své problémy ve srovnání se situací na Ukrajině jako ty ne zcela zásadní. Protože my většinou řešíme záležitosti, kdy nejde o život ani o vlast.“
prof. Michal Nedělka, děkan fakulty
„Velmi rád bych řekl, že ano, ale stále zůstávám skeptickým. Na jednu stranu mnoho lidí v naší zemi prokázalo úžasnou solidaritu. Většina společnosti chápe, že mír je něco, co nemáme zadarmo a na věky. Že musíme za mír bojovat a třeba pro jeho udržení či získání i něco obětovat. A za to jsem velmi vděčný. Zároveň ale máme za sebou prezidentskou volbu a je jasné, že ve společnosti je stále i velká skupina lidí, kteří i po opakovaných zkušenostech z let 1938 a 1968 jsou ochotni uvěřit, že stačí ustoupit agresorovi a vše bude dobré.
Přístup mladé generace a především našich studentů, jejich ochota pomáhat, mi dává naději, že se společnost mění a bude měnit a nebude opakovat stále stejné chyby.“
doc. Antonín Jančařík, proděkan pro vědu a výzkum
„Nemyslím, že bychom se naučili něco úplně nového, ale velmi intenzivním způsobem jsme si připomněli dvě zásadní věci.
Za prvé, že je potřeba pomáhat slabším a bránit naše společné hodnoty i tam, kde se nás to zdánlivě ještě netýká úplně bezprostředně. Je to důležité proto, že v globálním světě se i vzdálenější konflikty mohou velmi rychle přiblížit, a také proto, abychom si mohli i nadále sami sebe vážit.
A za druhé, že nikdy nemáme podceňovat zlo a sobeckost, které mohou být v člověku ukryté. Někdy přemýšlím nejen nad těmi zbytečně zmařenými životy, ale i nad celým dopadem války – Ukrajina a její podporovatelé nemají na vybranou, musí se bránit, Rusko ale na vybranou mělo a rozhodlo se investovat tak moc do konfliktu. O kolik by asi mohli v Rusku zvednout důchody, kdyby místo do zbraní investovali do svých seniorů? Jak by asi v Rusku vzrostla kvalita vzdělání, kdyby všechny ty peníze šly místo do armády do škol? A přece, místo zvyšování kvality života potřebných investuje agresor nekonečné množství prostředků do zlými a sobeckými důvody motivované války. Připomíná nám to, že každé naše jednání, třebas i každodenní drobnost, kterou pomáháme k tomu, aby dobro zvítězilo nad zlem, má smysl.“
doc. Zbyněk Němec, katedra speciální pedagogiky
„Neodvažuji se spekulovat, zda jsme se jako společnost něco naučili a či v tak krátké době naučit mohli. Nicméně pozoruji, jak zkušenost s náročnými událostmi posledních let (především pandemické vlny a invaze) proměňuje pohled (některých) pedagogů, na jejich učitelskou praxi: zdá se mi, že máme příležitost být citlivější k tomu, co se nám samým ukazuje jako podstatné, a můžeme se ve vzdělávání učit více vnímat význam a jedinečnost individuálních kontextů a méně se spoléhat na zaběhnuté a leckdy zbytnělé procesy.“
Mgr. Zbyněk Zicha, katedra občanské výchovy a filozofie
