Tisíce světel rozsvítím
Jedinečná skladba, jedinečný prostor, jedinečná atmosféra. Tak se dá vystihnout úterní koncert Tisíce světel rozsvítím pod taktovkou dirigenta Víta Novotného z Pedagogické fakulty UK. V Rudolfinu se vůbec poprvé rozezněla kompletní skladba Poselství od Jana Hanuše vyjadřující naléhavou potřebu složit hold činu Jana Palacha.
Fotogalerie ZDE
Zdálo se, že skladba Poselství se v plném znění nedochovala, komunistický režim se snažil o její zničení, loni však její záznam objevil právě Vít Novotný z Pedagogické fakulty. A tak se fakultní sbor společně se sborem Schola Gregoriana Pragensis a Bohemianchor ocitl v Rudolfinu při jedinečné příležitosti, koncertu k poctě Jana Palacha.
Zaplněný sál si nejdříve poslechl skladby oslavující české světce – sv. Václava, sv. Vojtěcha a sv. Ludmilu, skladbu Dominica de Passione od Petra Erbena, dechberoucí improvizaci mladého varhaníka Přemysla Kšici a poté už samotné Poselství, skladbu velice náročnou, kterou však publikum ocenilo intenzivní atmosférou podtrhující její sílu. Napjatou atmosféru pak zklidnila skladba Bridge Over Troubled Water přinášející do sálu pozitivní vlny. Hudební večer sbory zakončily důvěrně známou skladbou Hospodine, pomiluj ny.
Početné publikum opouštělo Rudolfinum poznamenané sílou skladeb, především samotného Poselství, které rezonovalo nejen v uších, ale i v srdcích. Jak hodnotí koncert samotný dirigent Vít Novotný?
Byl pro vás tento koncert něčím výjimečný?
„Jestli byl tento koncert něčím výjimečný? Jak by nebyl! Spíš marně přemýšlím, čím pro mě výjimečný nebyl... viditelně jedinečný byl samozřejmě díky tomu palachovskému kontextu a díky tomu, že jsme mnozí měli možnost poprvé v nové roli vystoupit v samotném Rudolfinu. Krom toho ale hrály roli i osobnější stránky: pro mě to byla první spolupráce s naším fakultním sborem, ve kterém jsem před lety sám zpíval. Poprvé jsem měl možnost setkat se při umělecké spolupráci s takovými osobnostmi jako David Eben nebo varhaník Přemysl Kšica; poprvé jsem stál před tak početným sborem (zpěváků bylo asi 160) i publikem. Hlavně ale poprvé zaznělo kompletní Hanušovo Poselství, a to za přítomnosti všech tří jeho potomků. Snad se podařilo něco z pocitu výjimečnosti, který jsme z těchto a dalších důvodů cítili, přenést i na diváky.“
Jak byste celý večer zhodnotil? Vyplatila se práce, kterou jste na koncertu odvedli?
„Vyplatila. A věřím, že ještě vyplatí. Soudě dle ohlasu mnohých diváků, dojmů spoluúčinkujících, poslechu nahrávky i dle toho velmi důležitého vnitřního pocitu, který si člověk z každého koncertu odnáší, snad mohu říct, že se koncert náramně podařil. Po hudební stránce, i co se týče atmosféry, kterou jsme v sále cítili. Pro nás na pódiu to bylo mimo jiné veliké zadostiučinění, že jsme se ctí zvládli přetěžkou partituru Hanušova Poselství. A s tím souvisí i ta naděje, že se odvedená práce ještě v budoucnu může vyplatit trochu jinak: pustit se do Poselství, které je psáno evidentně pro profesionální obsazení, pro nás byla velká dobrodružná jízda. Vyžadovalo to spoustu dřiny a taky notnou dávku zdravé drzosti. To, že se to nakonec podařilo, pro nás může být obecně lidskou lekcí, že se člověk nemusí bát úkolů, které před ním stojí a zdají se být nad jeho síly. Že stojí za to se prostě s čistým srdcem vydat na cestu a makat – a pak najednou sledovat, že se dějí věci...“
Co pro vás samotného znamená odkaz Jana Palacha?
„To je moc podnětná otázka, díky! Upomíná mě na to, abychom Palachův odkaz nezplošťovali a nebarvili na černo ani na bílo. O prostém opaku můžeme mluvit u jednorozměrných pojmů a je v tom vždycky trochu zjednodušení. Je možné prostě říct, že opakem dne je noc, a nezůstat přitom tak trochu infantilně na povrchu věci? Podobně je to myslím i s Janem Palachem. Jeho čin znamenal a znamená symbolické "světlo nad žitím" pro spoustu lidí a jeho mučednická smrt skutečně silně rezonovala a – soudě dle událostí posledních dní – stále rezonuje celým národem. Zároveň ale jeho smrt uvrhla do celoživotní tmy jeho nejbližší – nejvíce jeho maminku a bratra – a ani na tento rozměr jeho činu by se nemělo zapomínat. Ten příběh je složitý, jedinečný ve svých historických i čistě osobních souvislostech a je důležité mu jeho komplexnost uchovat. Mám-li tedy, abych se nevyhnul odpovědi, vybrat jeden z možných protipólů (spíš než opaků) Honzy Palacha, pak mě napadá právě jeho bratr Jiří a otázka: kdo z nich prokázal větší hrdinství – Honza svým činem, nebo Jirka tím, že už 50 let nese to obrovské břímě nechtěné a jistě stokrát proklínané "popularity" spolu s tíhou ztráty svého jediného bráchy? Na odpověď si naprosto netroufám, ale vědomí, že i takhle je možné se v souvislosti s Janovým odkazem ptát, je myslím důležité.“
Odkaz Jana Palacha, jeho víra ve svobodu a v to, že má cenu za ni bojovat, v české společnosti stále rezonuje. Tento koncert připomněl Jana i sílu jeho činu, na který bychom neměli nikdy zapomenout.
