Ke třicátému výročí Sametové Revoluce Vám přinášíme rozhovor s prof. PaedDr. Michalem Nedělkou, Dr., děkanem Pedagogické Fakulty UK. V rozohovru pan děkan vzpomíná na to, jak revoluční období prožíval on sám.
Pamatujete si na 17. listopad lépe než na jiné dny?
Mám ty vzpomínky hodně výrazné. Byl jsem tenkrát ve studiu v posledním ročníku a vím, že jsme se bavili se spolužáky o tom, jak se v Číně demonstrovalo na Náměstí Nebeského klidu a o tom, jak to dopadlo. A když byl na 17. listopad u nás hlášen ten pokojný průvod, tak jsem na jedné straně nečekal nic mimořádného, ale na druhé straně člověk obecně už cítil určité napětí ve společnosti, napovídající, že už to takhle dál nejde. Ten den samotný pro mě byl nezapomenutelný právě touhle zvláštní atmosférou.
Jaký byl váš 17. listopad?
Pro mě proběhl v poklidu, odjel jsem ke svým známým, kteří se hodně angažovali v církvi. Večer jsme zpívali v kostele, pak jsme přišli k nim domů a tam jsem slyšel zprávy z rádia. Jednak z českého, jednak ze zahraničního. Takže ten vcelku obyčejný, pošmourný den, začal být ve svém závěru nervózní, protože jsme si říkali, co se vlastně bude dít dál. A zanedlouho jsme byli rozpačití z té fámy, že byl někdo zabit. Říkali jsme si, jestli nakonec nevypukne něco na způsob občanské války. Protože atmosféra se rychle stupňovala k výbušnosti zvlášť mezi mladými lidmi. Ti především se nechtěli smířit s tím, že by si od režimu měli nechávat pořád všechno líbit.
Jak probíhaly následující dny?
V pondělí měla začít výuka a už jsem pozoroval, že na fakultě je to jiné. V podstatě už se moc neučilo a bylo vidět, že ti, co nás měli vyučovat, a mezi nimi kovaní komunisté, začínali být v defenzívě. Jen stále doufali, že se ještě něco změní a vrátí k takzvanému normálu. My jsme ovšem pořádali shromáždění, která měla takové lidi eliminovat. Z jejich vystupování totiž bylo jasné, že se svých názorů nevzdají. Někteří odstupovali celkem snadno, ale pak tu byli takoví, kteří říkali: „Pochopte, že najednou se nemůže změnit všechno tak, jak si to představujete. K demokracii se musí dospět postupnými kroky, jak to někteří komunisté také proklamují. A myslí to s vámi dobře.“ Ti lidé prostě skutečně mysleli úplně jinak a byli o své pravdě přesvědčeni. Pak byli ovšem i takoví, kteří se ke své minulosti neznali. Prostě ze dne na den začali odevzdávat stranické průkazy a chovali se tak, jak to bylo právě výhodné. Jenže to lze v prostředí, kde by je nikdo neznal. Studenti k nim důvěru už neměli. Mnozí studenti se také angažovali jako skutečné vůdčí osobnosti, já jsem takové úlohy na sebe nebral. Ale s některými dalšími jsem viděl, že na naší fakultě začal být za několik dní tohoto dění velký nepořádek, špína. Nocovalo se tu téměř nepřetržitě, stávkovalo. A tak jsme vytvořili vlastně docela flexibilní skupinu úklidu a dali jsme fakultu po téhle stránce celkem rychle do pořádku. Dokonce si vzpomínám na vysílání nějaké zahraniční rozhlasové stanice, kde říkali, že na Pedagogické fakultě se výrazně proměnily záchody. Vypadá to sice směšně, ale byl to důkaz, že nejsme barbaři a že i v té pohnuté době dokážeme udržet určitou kulturu běžného života.
Jaké reakce na 17. listopad jste pozoroval ve svém okolí?
Reakce byly rozmanité. Viděl jsem to třeba i u svých rodičů, kteří pracovali ve škole. Někteří z jejich kolegů úplně ztratili životní ideály, ale nebylo jich moc. Ostatní třeba byli ve straně, ale byli tam vysloveně z prospěchu. Byli tam ale i takoví, kteří věřili, je třeba někdo zabije proto, že se donedávna chovali prorežimně. Obavy a strach jsem pozoroval i v církvi, když se začalo ukazovat, že někteří lidé spolupracovali s tajnou státní bezpečností. Taková odhalení byla většinou velkým zklamáním: člověk, jemuž jste důvěřovali, na vás pravidelně donášel. V téhle souvislosti jsem si ale říkal, jaké jsem měl štěstí, že o mně referovali celých 5 let a mně osobně se vlastně nic nepřihodilo. Přitom mě osobně nejspíš státní bezpečnost také chtěla využít: těsně před listopadem jsem byl poprvé v životě na Západě. Začala být přece jen uvolněnější atmosféra, a když člověk prokázal, že má na to prostředky, mohl vycestovat. Než jsem odjel, zavolali si mě právě na bezpečnost k pohovoru. To byl strašný pocit, i když si mě naoko zavolali jen kvůli vysvětlení údajů v pasu. Ale najednou se zavřela mříž a jistý člověk říká: „Tak se posaďte a řekněte nám, proč chcete jet do toho Říma?“ A já jsem odpovídal, že mě všechno zajímá z hlediska uměleckého a tak. To jsem samozřejmě mlžil, protože jsem se chtěl setkat s lidmi, kteří působili v církvi. A netušil, že tyhle věci o mě stejně naše bezpečnost ví. Pak jsem dostal pokyn, abych sepsal svůj životopis a abych podepsal nějaký papír. Že to znamená, že až se vrátím, budu jim referovat o svých setkáních. A ten člověk mě tam nechal sedět. Já jsem si říkal, že mě tam nechá sedět týden, měsíc, nebo na doživotí. Když se po nějakém čase vrátil, rovnou jsem mu řekl, že jsem nic nepodepsal. On mi ovšem řekl, že si mě po mém návratu stejně zavolá. Pak přišel listopad, všechno bylo jinak, ale mrzelo mě, když jsem zjistil, že mezi svými známými mám takové lidi, kteří na mě donášeli. A ještě nějaký čas potom jsem si říkal, komu ve svém okolí vlastně můžu věřit. Jenže v dostupných rejstřících spolupracovníků a agentů státní bezpečnosti jsem naštěstí nakonec zas moc svých známých nenašel. Takže tahle skvrna nakonec nezastínila radost z doby, která znamenala odrazový můstek do doby, kterou prožíváme teď.
