Listopad je období, kdy si připomínáme, že svoboda není samozřejmostí. Ukazujeme vděčnost za to, že můžeme svobodně cestovat, studovat, vyjadřovat své názory či se věnovat vysněné profesi. Mnoho z nás ví o událostech 17. listopadu 1989 pouze z učebnic, vyprávění nebo svědectví pamětníků. Přečtěte si vzpomínky prof. Nadi Vondrové, prof. Stanislava Bendla a doc. Jany Staré na období Sametové revoluce. Za sdílení vzpomínek děkujeme.
Jaká vzpomínka se vám vybavuje z období okolo 17. listopadu 1989?
prof. Naďa Vondrová, katedra matematiky a didaktiky matematiky
„Z období kolem 17. listopadu 1989 si toho vybavuji hodně. Zúčastnili jsme se spolužáky a některými rodinnými příslušníky už demonstrace 17. 11., což byl takový první a úžasný zážitek, i když jsme to tak nejdříve nevnímali. Šli jsme městem, tramvaje zastavovaly a lidé na nás mávali. To bylo bezvadné a zcela naivně jsme se cítili silní a neporazitelní. Na Národní třídě už tolik ne. Tam jsem se bála, protože jak jsme chvílemi seděli na zemi, tak jsme viděli ten kordon policajtů. Bydleli jsme v té době na koleji ve Voršilské, díky čemuž jsme také dokázali včas uniknout, když se na chvíli otevřel průchod Mikulandskou. Ještě dlouho jsme ani nevěděli, co všechno se tam pak stalo.
Jinak celé to období bylo takovým mezníkem. Ještě dnes si vybavuji ten pocit sounáležitosti s ostatními, s myšlenkou společného cíle. Naprosto jsem si nepřipouštěla žádné obavy, že by se něco mohlo pokazit. Každý den byl naprosto jiný a vzrušující a přispělo k tomu i to, že jsem to vše prožívala se spolužáky na koleji. Společně jsme chodili na demonstrace, nocovali na fakultě ve Viničné či na Albertově (aniž bych skutečně věřila, že by je mohli obsadit milicionáři, i když ...), malovali jsme letáky a vylepovali je na tramvaje a nákladní auta. Byla jsem jen takovým kolečkem v soukolí, ale moc spokojeným!“
doc. Jana Stará, katedra preprimární a primární pedagogiky
„V druhé polovině 80. let 20. století jsem studovala na naší fakultě, obor Učitelství pro 1. stupeň. Měla jsem přátele z jiných vysokých škol, se kterými jsem se účastnila v letech 1988 a 1989 více demonstrací, které se konaly k různým příležitostem s cílem poukázat na nesvobodu a porušování lidských práv v tehdejším Československu. Bála jsem se – fyzického násilí i propuštění ze školy a vždy jsem myslela na to, kudy budu případně utíkat. Obdivovala jsem lidi, kteří byli v prvních řadách. Přesto jsem chtěla nějak dát najevo, co si o vládě komunistické strany v naší zemi myslím, a na demonstrace jsem chodila. Velkým zážitkem pro mě byla demonstrace v prosinci 1988 na Škroupově náměstí, kde vystoupil mj. nedávno z vězení propuštěný Václav Havel.
Od začátku školního roku 1989/1990 jsem nastoupila jako čerstvá absolventka na ZŠ Legerova v Praze 2. Měla jsem svou první třídu - 3.A. Období po 17. listopadu bylo plné euforie a naděje. Děti chodily do školy unavené, protože chodily se svými rodiči na různé demonstrace a happeningy, sledovaly s nimi do noci televizi. Celková atmosféra byla radostná, na mikiny a bundy dětí rodiče našívaly znaky Občanského fóra, všichni jsme nosili trikolóry. Ve výuce jsme tančili, chodili na různé akce, vyráběli osvětové plakáty. Jistě mám vzpomínky ovlivněné tím, že se mi splnil sen a nadvláda KSČ u nás skončila, že jsem měla svou první třídu, že jsem byla mladá a zamilovaná. Ale nemůžu to označit jinak než jako krásné období.
Vlastně tehdy jsem se rozhodla, že se chci věnovat výchově k demokratickému občanství, a po letech jsem skutečně obhájila disertační práci na téma Výchova k občanství v primární škole.“
prof. Stanislav Bendl, katedra pedagogiky
„Při vzpomínce na LISTOPAD 89 se mi vybaví hned několik momentů. Chtěl bych se s Vámi podělit o jeden z nich, totiž situaci, která se týká „mediálního utajení“ události na Národní třídě, kde 17. listopadu 1989 došlo k zmasakrování pokojně demonstrujících studentů a občanů.
Toho dne se konal na pražském Albertově mítink k 50. výročí boje studentů za svobodu, který byl uspořádaný pražskými vysokoškoláky a povolený československými úřady. Shromáždění studentů se postupně proměnilo v protirežimní demonstraci, které se nakonec zúčastnilo několik desítek tisíc lidí. Demonstrace byla surově potlačena jednotkami ministerstva vnitra.
Přestože jsem koncem 80. let celkem pravidelně poslouchal západní rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, zrovna v době kolem 17. listopadu jsem si dal pár dní od rozhlasu pauzu. A tak se stalo, že jsem ještě 19. listopadu odpoledne netušil, co se tenkrát na Národní třídě přihodilo.
V neděli 19. listopadu 1989 jsem byl s kamarády na prvoligovém zápase fotbalové Sparty (TJ Sparta ČKD Praha), která tenkrát hrála v sezóně 1989/1990 se slovenským soupeřem TJ Inter Slovnaft ZŤS Petržalka. Jednalo se o 11. kolo 1. fotbalové ligy a Sparta doma zvítězila 6:2. Zápas končil před půl šestou večer. Cestou ze stadionu jsme od několika fanoušků zaslechli, že na Národní třídě je právě teď spousta lidí, protože v pátek došlo k surovému potlačení studentské demonstrace a následného pochodu na Václavské náměstí.
Místo cesty domů jsme se s kamarády vydali na Národní třídu, kde lidé zapalovali svíčky v podloubí na Národní třídě, kde došlo k nejkrvavějšímu zásahu. Na to, že byla neděle večer, bylo centrum Prahy zaplněno spoustou lidí. Hned po návratu domů jsem usedl k televizi a čekal, jestli budou v televizních zprávách něco říkat o páteční události na Národní třídě. Jako tradičně nebyli diváci informováni buď vůbec, nebo lživě. Československá televize se omezila pouze na krátké konstatování, že na Národní třídě došlo v pátek 17. listopadu ke střetnutí demonstrantů s policií s tím, že ve večerních hodinách byl v centru města obnoven klid a pořádek.
Pravdivé informace jsme se v prvních dnech dozvídali pouze z Hlasu Ameriky a rádia Svobodná Evropa. Informace se však začaly mezi lidmi rychle šířit (bohužel, zprvu prakticky pouze v Praze), takže se již v pondělí 20. listopadu spontánně shromáždilo na Václavském náměstí zhruba 150 tisíc lidí, kteří demonstrovali svůj odpor ke komunistickému režimu. Desetitisíce demonstrantů se poté vydaly na pochod Prahou a částečně kopírovaly cestu pátečního průvodu, včetně cesty na Vyšehrad (Slavín). Pamatuji si, že cestou zpět jsme na Národní třídě procházeli kolem Národního divadla, ze kterého na nás mávali herci, kteří byli tenkrát spolu se studenty a disidenty hnací silou sametové revoluce. Události začaly nabírat na obrátkách. Převážná část republiky však stále ještě žila v informační nevědomosti. Zdaleka nebylo ještě vyhráno.“
