CZE
Jak zkoumat život Sylvie Plath, Sigmunda Freuda nebo Klementa Gottwalda psychologickými metodami? A kam má psychobiografie směřovat dál? Ve dnech 22. a 23. září 2026 se na Katedře psychologie Pedagogické fakulty UK konala vůbec první Mezinárodní konference psychobiografie. Do Prahy přivedla odborníky z deseti zemí od Jihoafrické republiky po Spojené státy.
Psychobiografie zkoumá životy konkrétních osobností a pomocí psychologických teorií se snaží porozumět tomu, co je formovalo. Dosud přitom neexistovalo místo, kde by se její badatelé pravidelně potkávali. Pražská konference tak byla první svého druhu. Jejím cílem bylo sdílet aktuální výzkumné projekty a propojit komunitu, která je rozptýlená po celém světě.
Konferenci zahájili vedoucí katedry Irena Smetáčková, prof. Stanislav Štech a Martin Brummer, který akci spolu s Annou Frombergerovou organizoval.
Kam směřuje psychobiografie
Úvodní přednášky přednesli dva přední představitelé oboru. Claude-Hélène Mayer z Univerzity v Johannesburgu shrnula dosavadní vývoj psychobiografie a nastínila, kam by se mohla ubírat: k teoriím pozitivní psychologie, k častějšímu výběru žen a lidí mimo západní kulturní okruh jako subjektů výzkumu, k většímu důrazu na sociokulturní souvislosti, k propojení s autoetnografií a k využití v praxi mimo akademii. Zoltán Kőváry z Univerzity Loránda Eötvöse v Budapešti se věnoval vlivu existencialismu na současnou psychobiografii a roli kreativity, narativity a hermeneuticko-fenomenologického přístupu.
V diskusi se probíralo, čím se psychobiografie liší od jiných kazuistik, jaký subjekt je pro výzkum vhodný a jak obor ovlivní umělá inteligence.
Od Rilkeho po Machotku
Následovala řada příspěvků o metodologii i o stavu oboru v jednotlivých zemích, například o využití umělé inteligence ve výzkumu nebo o vztahu psychobiografie a historiografie. Velký prostor dostaly konkrétní případové studie. Řeč byla mimo jiné o Valerii Solanas, Sylvii Plath, Sigmundu Freudovi, Sabině Spielreinové nebo Bélovi Lugosim. Z českých badatelů vystoupili například prof. Ivo Čermák z Masarykovy univerzity a Psychologického ústavu AV ČR s příspěvkem o psychologovi a malíři Pavlu Machotkovi, Martin Brummer o kolaborantovi Emanuelu Moravcovi a Miloš Kučera z naší fakulty o básníkovi Raineru Mariovi Rilkem.
Zvláštním hostem byl James William Anderson z Northwestern University, který mluvil o vztahu, jaký si badatel vytváří ke zkoumané osobnosti. Ilustroval ho na vlastní práci o Williamu Jamesovi a Franku Lloydu Wrightovi i na příkladu Freudovy studie o Woodrowu Wilsonovi.
Studenti, kteří dávají naději
Organizátoři ocenili vysoký počet studentů, kteří se psychobiografii aktivně věnují. Představili studie o sochařce Camille Claudel, císařovně Alžbětě, Ivanu P. Pavlovovi či Klementu Gottwaldovi. Zazněly také příspěvky o Karlu Hynku Máchovi a Otovi Pavlovi.
Večer prvního dne se účastníci sešli v Karolinu, historickém sídle Univerzity Karlovy ze 14. století, kde jim Stanislav Štech přiblížil dějiny univerzity.
Co dál?
Závěrečný kulatý stůl pod vedením Claude-Hélène Mayer pojmenoval hlavní výzvy oboru. Patří k nim nejasné místo psychobiografie mezi vědními disciplínami, kritický postoj části hlavního proudu vědy a potřeba lépe propojit jednotlivá badatelská centra. Účastníci se shodli, že by na první ročník měla do dvou let navázat další konference.
„Konference ukázala, že psychobiografie má v současné akademické obci své pevné místo. Je to krok k tomu, aby se komunita víc propojila, vyjasnila si standardy výzkumu a posunula se z okraje blíž k jádru vědeckého bádání,“ shrnují organizátoři.
Více informací: psybicon.com